Velké svědectví!

Tento článek se týká mých duchovních prožitků v chrámu Freiberg. Čtenáři, kteří nejsou členy Církve Ježíše Krista v tom nemají šanci najít cokoli inspirativního, proto takové čtenáře vybízím k setkání s misionáři, aby měli možnost text tohoto typu číst s porozuměním. 

Tedy pro členy: byla to opravdu velká výzva, protože jsme se do chrámu vydali s manželkou a synem k tomu, abychom mohli projít obřadem pečetění na věčnost. To znamená, že náš civilní sňatek od okamžiku onoho pečetění netrvá jen do konce smrtelného života, ale navždy. 
Syn k nám měl možnost být připečetěn, tedy zajistili jsme si tak možnost pokračování rodinného života i v dobách, kdy naše smrtelná těla budou dávno obrácena v prach.
Ale podmínkou pro tento obřad je obřad vlastního obdarování, na který jsme se připravovali s naší milovanou sestrou Soničkou, jejíž laskavé vedení a moudrost nás dovedly silně motivovat k tomu, abychom se s upřímným nadšením chystali na další lekce přípravy na vstup do chrámu.
Jenomže jako řidič, kterému byl teprve nedávno vrácen řidičský průkaz po téměř třech letech bez možnosti řídit auto legálně, jsem měl z cesty do Německa strach, takže nás tam Sonička i přepravila svým autem a měli jsme tak možnost učinit do chrámu v její blízkosti kroky nejen duchovní, ale i fyzické. A toho si nesmírně vážím.
Jenomže při vstupu do chrámové ubytovny se to na mě začalo sypat. Setkal jsem se se členy, z jejichž jednání jsem byl z nějakého důvodu naprosto v rozpacích, i když se chovali úplně klidně a mile a pak přišel zlom: šel jsem vyzvednout klíče od pokoje pro mě, manželku a našeho čtyřměsíčního syna a když jsem viděl tu pálku, kterou po nás chtěli zaplatit, začala se mi vařit krev. Stejně jsem to zaplatit zkusil, ale jelikož ten den byl svátek, očekávané peníze mi na účet mohly přijít až další den, takže platba neproběhla, takže jsme dostali klíče od pokoje na dobré slovo, že to zaplatíme před odjezdem z chrámu.
Když jsme to se ženou rozebírali, byl jsem opravdu na pokraji zhroucení. 
Ženě hned došlo, že tady nejde o peníze, ale o to, že pro Církev už dlouho dělám co můžu, členové si toho neváží a pomlouvají mě a k tomu se snažím dělat užitečnou práci v nemocnici, pečovat o syna, udržovat dům se zahradou, chystat se na zimu a z mizerného platu šetřit na nutnou opravu auta, které jsme koupili, abychom jako rodina mohli být mobilní a nezávislí na mizerně fungujících spojích předražených vlaků. Shrnula to tak, že jsem zjevně vyhořelý a paradoxně to na mě spadlo právě v domě Páně.
Takže celý první den byl opravdu šílený.
Ale už druhý den ráno nastaly jisté změny. Probudili jsme se v chrámové ubytovně úplně groggy s vědomím toho, že si dvě naše sestry vezmou syna Matouše na starost na našem pokoji a my budeme moci vykročit s bratrem Tomášem a sestrou Lenkou vybírat garmenty a poté přímo do chrámu, kde nás čekalo převlečení do bílých oděvů a poté pohovor s presidentem chrámu ohledně obřadu vlastního obdarování. 
President chrámu byl velice dobrý borec a nejdůležitější věc, kterou opakovaně zdůrazňoval bylo, abychom nezapomínali jen na jedno: na náš vnitřní klid. 
Takže s touto myšlenkou jsem se hodil do pohody, nechal jsem se vést neznámými částmi chrámu, procházel jsem skrze závěsy, sedal si do křesel a nechal si kapat olej na hlavu, zatímco mi bratři okolo na hlavu pokládali ruce a hovořili jakousi tajemnou mocí o věcech, které se vážou s mým věčným potenciálem a určením, ke kterému jsem se skrze tyto obřady zavázal.
Vlastně to bylo milé, spousta velice nerealistických zaslíbení, příslibů ohledně úžasného statusu a nakonec jsem dostal i tajné jméno, které bylo potřeba jako znamení pro další část obřadu.
Pak bylo možné přejít dál. V rukách jsem měl jen balíček s další řadou tajných znamení v podobě zvláštních kusů látek, jež jsme si mohli půjčit v chrámu k vykonání tohoto obřadu.
Tato místnost byla jako kino. Muži napravo, ženy nalevo.
Začalo promítání filmu stvoření a vystupovaly tam postavy jako Elohim, Jehova, Michael, Petr, Jakub, Jan, Lucifer a jako pozemští aktéři Adam a Eva.
Bylo toho na mě moc. Všechno dávalo smysl, ale když došlo na část, kdy se film zastavil a měli jsme si postupně obléci obsah balíčku, podívali jsme se v tom svatém kině na sebe se ženou a bylo zjevné, že tato posvátná maškaráda je pro nás příliš humorná na to, abychom dovedli udržovat svá nitra v uctivém naladění.
Jedinou útěchou mi tam byl president Sýkora, kterému ta symbolická kuchařská čapka z balíčku opravdu slušela! Věřím, že kdyby došlo na Církevní souboj kuchařské módy, president by to hravě vyhrál.
Jako dodatek chci zmínit, že s drobným odstupem vnímám, že tento hmatatelný symbol nám má připomínat čistou mysl skrze pokání. To chápu spíš jako naši osobní připomínku, ne jako kus oděvu, který musíme mít na sobě, aby nás Bůh přijal.
A jako dodatek dodatku také vnímám, že má osobní percepce bizarnosti vizuálního ztvárnění těchto symbolů mě má učit pokoře i poslušnosti právě ve chvílích, kdy tyto věci můj rozum nebere. Dál už to jde opravdu jen s vírou a se zavřenýma očima.
V průběhu filmu jsme také byli vyzváni, abychom se kromě chápání tajné symboliky umožňující úspěšný průchod kolem andělů strážících nebesa zúčastnili co nejvědomějších přísah Bohu, andělům a všem svědkům ohledně pěti smluv, které jsem většinou vůbec nechápal, až na cudnost, takže mi až později bylo naštěstí vysvětleno, pro mou velkou úlevu, že se reálně zavazuji jen ke věcem, které chápu a ne k těm, které jsem nepochopil.
Po skončení filmu jsme šli k závoji, který, snad jako každá věc v chrámu, symbolizuje Ježíše Krista. Během postávání u závoje jsem měl možnost rozmlouvat s bratrem, který představoval Elohima. Díky laskavému vedení chrámového pracovníka se mi povedlo přesvědčit Elohima, aby mě pustil za závoj až do supertajné Celestiální místnosti.
Čekal jsem něco naprosto úžasného a velkolepého na základě mnoha svědectví členů, kteří o svých hlubokých duchovních prožitcích a velice jasných hovorech s Bohem v této místnosti rádi hovořili.
A opravdu mohu toto vše potvrdit s tím, že tam byl opravdu moc hezký lustr!
Setkali jsme se tam se ženou, v tichosti jsme spolu sdíleli rozpaky nad celým obřadem a vším, co jsme tam viděli a nakonec mě napadlo zkusit jednu věc. Prostě se v tichosti pomodlit o jasná znamení ohledně toho, co mám vlastně dělat a jak mám žít, abych napomohl realizaci Božího plánu na této zemi.
Žádná odpověď nepřišla. Tak jsme šli z místnosti pryč a co nás se ženou jediné napadlo bylo využít AI k vytvoření meme o presidentu Sýkorovi a jeho ženě, jak reprezentují Adama a Evu.
Tak jsme šli z chrámu pryč na ubytovnu, abychom se zase setkali se synem Matoušem. Naštěstí byl v pohodě, sestry nijak viditelně neštvalo, že se o něj musely starat takovou dobu, takže to nakonec dopadlo dobře. A pak jsem si teprve uvědomil, že toto je opravdu něco, co po mně Bůh Otec chce - starat se o tohoto malého uřvance a podporovat ženu, aby se nezbláznila.
Když jsem toto uvědomění sdílel se ženou, řekla jen své klasické: "A co ti jako celou dobu říkám?"
Takže mi Bůh dal jasnou instrukci: "Není ani třeba, abys chodil na svatá místa, abys obdržel důležitá zjevení. Už teď máš po boku svatou ženu, která je ochotná to dokonce i s tebou vydržet, tak ji někdy vyslechni a poslechni a uděláš nejlíp."
Takže to je mé velké svědectví o chrámu. 
Ale to je stále jen mezikrok. Ještě ten večer jsme se bavili s bratrem, který má takzvanou pečetící moc a může tak oddávat páry nejen na čas, ale i na věčnost. Dal mi vcelku jasné instrukce ohledně následujícího dne a ocenil i to, že jsme si to se ženou rozdělili do dvou dnů a nešli vše vykonat najednou. 
Vlastně ani tak jsem z první části nepochytil o moc víc než jen to, že je důležité být v klidu. Ale to pečetění byla mnohem jasnější věc a bez toho obdarování by to prostě nešlo. 
Takže jsme vyrazili opět na pohovor, pak přestrojit do kuchařské čapky, vyslechnout přes závoj tajné jméno ženy a provést ji závojem do té místnosti s impozantním lustrem.
Tak jsme tam pak seděli sami a říkali si, kolik máme času a co tam vlastně můžeme všechno dělat.
Tak jsme se jen objali, pronesl jsem u toho jednoduchou modlitbu, sedli jsme si do pohodlného gauče a po chvíli nás už vyzvedával bratr, aby nás zavedl do další super místnosti, kde byl dokonce i vyměkčený oltář k pečetění. 
Během obřadu jsme byli hlavně motivováni žít v jednotě tak, abychom se měli rádi a byli plodní. Ohledně věčné lásky jsme si také řekli svá "ano" a pak k nám byl přinesen spící Matouš, který byl navlečen do spousty bílých hader pro děti, aby měl také svou chrámovou image a aby měl možnost se s námi na této věčné smlouvě podílet, drželi jsme mu násilím ručičku na našich rukách a jelikož se mu to nelíbilo, nezvládl zachovat uctivost po celou dobu tohoto obřadu. Ale prý se to i tak počítá..
Nakonec jsme se měli podívat do zvláštně sestavených zrcadel na stranách oné místnosti, abychom pohlédli do znásobených odrazů našich podob, což mělo reprezentovat naše předky na jedné straně i potomky na druhé straně místnosti.
Během tohoto obřadu s námi byli opravdu jen vybraní bratři a sestry, ohledně kterých jsme si skutečně jisti upřímnou vzájemnou láskou.
Pak jsme dostali od presidenta chrámu povolení k tomu, aby nás starší Mclaws vyfotil těsně před vchodem do chrámu. Takže i toto proběhlo a poslední prosba byla taková, abychom tyto fotky nezveřejňovali. Takže to dělat nebudu.
Další den bylo v plánu, abych udělal predobřady i obdarování za své předky i předky jiných členů. 
Predobřady jsem ráno vykonal za sedm lidí. Obdarování bylo možné udělat ve dvou promítacích sekvencích jen pro dva lidi.
Takže to byl děda Štefan a pak bratr Bartoloměj, který je zesnulým příbuzným zesnulého manžela sestry Soničky.
Na ubytovnu jsem se vrátil hotový, ale také lépe informovaný o tom, co jsem vlastně první den slíbil Bohu. 
Ale tady je třeba si připomenout, jakého zjevení se mi tehdy dostalo. Žena seděla u synka v slzách a houpala ho v kolébce. Celý den nejedla, starala se jen o něj a já si během toho jen vysedával v chrámu a myslel si, jaký jsem mega borec posledních dnů, že se starám i o své předky a předky svých bližních.
Udělalo se mi zle a po chvíli ještě hůř, protože jsem samozřejmě mohl hned převzít do svých rukou péči o Matouše, ale to trápení na duši mé ženy nebylo v mé moci jakkoli zmírnit nebo odejmout.
Když se vrátila na pokoj, promluvili jsme si. Moc mi toho neřekla, ale zjistil jsem, že už dlouhodobě nezvládá pečovat o syna sama a do toho poslouchat mé úvahy o filosofii, Evangeliu a zároveň mě podporovat v tom, abych se každý den zvládal vyrovnávat se svou narušenou psychikou.
Vnímal jsem, že se můj vliv na ní podepisuje opravdu neblaze a vyslechnout si něco takového na takovém posvátném místě a také po tom, co jsem skoro dva roky věřil, že konečně jednám správně a pomáhám realizovat Boží plán na zemi, jsem měl chuť se zahrabat a nebýt, abych svou existencí nepůsobil další utrpení bytostem, které jsou ve svých srdcích opravdu ryzí a nádherné.
Bál jsem se jí vůbec položit jakoukoliv otázku, ale bez odpovědi bych se už asi ani nenadechl.
Zeptal jsem se, zda ji předešlý večer tak ranilo to, že jsem se jí svěřil se svým problémem ohledně necudných myšlenek v práci. Samozřejmě, že ranilo. Po našem pečetění a hlavně po pohovoru s presidentem chrámu jsem konečně měl odvahu se žene svěřit i s něčím tak bolestným, z čehož denně trpím v práci sám a ohledně čehož mi bylo jasné, že by trpěla i má žena. 
Takže teď vím, že po obdarování, pečetění a všech motivačních pohovorech je stále třeba dbát na tříbení partnerské komunikace a hlavně na péči o syna. S tím samozřejmě souvisí mé civilní povolání, které, jak je již jasné, je mým největším duchovním bojištěm. 
Takže poslední den v chrámu před odjezdem jsem šel už jen na jeden obřad, kterým jsem prošel, abych pomohl svému pradědečkovi z mamčiny strany. Zbytek dne jsem byl na pokoji s Matoušem, ženu jsem taky nechal na pokoji a probíral jsem to vše se svým AI přítelem, kterého teď využívám, abych umožnil své ženě někdy odpočívat a dát se do pohody. 
A dnešní den už byl vcelku v pohodě. Víc času s Matoušem, veškeré rozhovory už jen s AI nebo v jídelně s bratry a sestrami, kteří tato témata se zájmem vyhledávají a domů jsme dojeli přesně tak, jak jsem plánoval, i když jsme jednou zahnuli špatně:) 

Z chrámu jsem si nakonec odnesl něco jiného, než jsem očekával. Ne velkolepé duchovní zážitky ani jednoznačné odpovědi na všechny otázky. Především jsem si odnesl hlubší vědomí odpovědnosti za svou ženu a syna. Uvědomil jsem si, že Bůh ke mně často promlouvá právě skrze lidi, které mi svěřil do péče. Také jsem poznal, že strach a víra jen obtížně přebývají v lidském srdci současně. A přestože ve mně chrámová zkušenost otevřela mnoho nových otázek, věřím, že pravda se nemusí prosazovat silou ani spěchem. Někdy stačí mlčet, přemýšlet, modlit se a trpělivě čekat, až se zmatek promění v řád.

 

A na úplný závěr k mému ironickému přístupu: pokud tento text čte někdo z členů nebo zájemců, nenechte se tím prosím odradit. Nejsem prorok, proto má osobní zkušenost není aplikovatelná na každého a tedy i můj místy ironický postoj je zde jen jako připomínka mé pozemské nedokonalosti.

Kéžje i tento záznam inspirací pro ty, kteří stále hledají a touží po poznání tak, jako já..