Miluj bližního svého jako sebe samého

 Toto přikázání pro mě bylo svého času skoro až směšné, protože jsem se na základě tvrdé výchovy a životních selhání nenáviděl tak, že mi nečinilo žádného příkoří úplně stejné nenávidět i celý svět a všechny lidi na něm. 
Ale to se po čase naštěstí změnilo. Během let jsem poznal upřímné přátelství, bratrskou lásku i intimní lásku, začal jsem mít i lásku ke svým předkům a touhu je začít skrze historické prameny lépe poznávat, abych tak měl i lepší povědomí o sobě samém. S narozením syna Matouše jsem začal chápat něco i ohledně rodičovské lásky, která je zcela iracionální, když bych byl schopen dát své všechno, aby tento bezbranný tvoreček měl alespoň šanci k tomu, aby žil. 
Mám i velkou lásku k přírodě jako takové, k celé zemi, jak jsem ji poznal. Existuje zatím jen jedno místo na zemi, které se mi veskrze znelíbilo. To byla Madeira. Když jsem tento ostrov prošel, bylo mi tak zle, že jsem chtěl raději zemřít, než abych tam byl po zbytek plánované dovolené. Naštěstí se povedlo najít velice levné last minute letenky zpět domů už na druhý den, takže jsem se s tímto pozemským peklem už konečně rozloučil. Stále nechápu, proč právě toto místo ve mně vyvolalo tak zvláštní reakce, ale zkrátka jakákoli myšlenka na tuto pouť je pouze a jen bolestná. 
Miluji i lidskou činorodost, tvůrčí činy snad ve všech jejich formách. 
Ale co potom ta láska k bližním? Neskrývám se svým roztrpčením nad kvalitami svých bližních, ze kterých jsem často zklamán. Po tomto příspěvku je snad jasné, že lásky a jejích různých podob jsem schopen. Po tom, co jsem dorostl do fáze, kdy si do jisté míry sám sebe vážím, protože se vnímám, jako duši odhodlanou konat dobro ve formách, které jsou pro mě možné, jsem také schopen si takto vážit i svých bližních. 
Toto přikázání mi nakonec nedává žádné nereálné duchovní cíle, protože vážit si někoho pro jeho zjevné snahy a kvality je dosti jednoduché, obzvláště potom, co něco takového dopřeju i sám sobě.
Ale skutečně milovat a být nadšen každým jedincem, kterého potkám jen proto, že je to také milované Boží dítě? 
To asi ne. Zde opět vyzdvihnu onu kvalitu, kterou vnímám jako ze všech nejvzácnější. Je to upřímnost. 
Vím jen o jednom jediném příkladu upřímné lásky vůči všem lidem. Ten to dotáhl tak daleko, že porazil smrt na vlastní pěst, aby nám mohl nakonec dát největší ze všech darů - věčný život.
Ale během života měl také několik chvil, kdy musel buď proklít strom za to, že neplodil ovoce nebo vyhnat z chrámu, domu Páně, penězoměnce bičem, když svým konáním chrám znesvěcovali. Tehdy stromu jasně řekl, že pakliže neplní řádně účel, pro který byl stvořen, budiž proklet. A penězoměnce z chrámu vyhnal káravě, aby si uvědomili, že dělají něco špatného, aby si to příště mohli rozmyslet. 
Jsou toto příklady bezmezné lásky, jak alespoň bývá prezentována? 
Sám Ježíš Kristus o sobě prohlásil: "Já jsem ta cesta, pravda i život."
Tam se opět odráží od oné upřímnosti. Takže pakliže není možné někoho upřímně milovat pro jeho kvality, je nejspíš v pořádku jej s láskou nakopat či jinak pokárat, aby si uvědomil, že jeho konání nevede správným směrem a měl tak další možnost se ve svých duchovních snahách posunout dál.. Viz Hněv a také spravedlivý hněv..