Co chci, aby o mně říkal Matouš, až mu bude 20

 Tuto věc mi dal k přemítání můj kamarád Tomáš, který se po určitý čas stal mým, svým způsobem, duševním průvodcem. 

Na konci každého našeho setkání jsem od něj dostal nějaké úkoly a tento byl zrovna takový, že jsem se moc nebál jej začít svou invencí naplňovat rovnou po onom sezení. 

V úvodu je dobré zmínit, že v okamžiku psaní této úvahy je můj syn Matouš na světě již 8 dní. 

V okamžiku, kdy se narodil, jsem byl ohromen a dojat tím, jak jsem zažil vniknutí jeho ducha do jeho tělíčka, jak poprvé ožil a začal se všelijak projevovat. Málem jsem se rozbrečel, kdyby u toho bylo míň lidí, ale zdráhal jsem se uvolnit se tak naplno.

Bylo to vskutku nádherné a inspirující. Ale byl to také Dům bolesti, takže jsem byl i ve stavu kompletní bezmoci, vidět mou ženu v totální agónii porodu bez možnosti jí jakkoliv pomoct.

Od té doby jsme se se ženou učili s ním pracovat, aby mu bylo dopřáno vše, co potřebuje.

První dvě noci doma jsem se skoro nevyspal a měl jsem pak strach, že po takové noční směně určitě dostanu epileptický záchvat. Naštěstí mě uklidnil po telefonu můj doktor a řekl mi, že pokud stále beru léky, tak mi z nevyspání nic nehrozí. 

Ale teď zpátky k Matoušovi. Je to už od začátku nádherný chlapec a vlastně nechápu, jak může být tak krásný a tím, jaký genetický materiál si pro své zrození vybral. Ale nějak to dokázal vylepšit, takže je zkrátka skvělý, klidný, zdravý a neodolatelný. 

Když si představím, že by o mě měl začít mluvit, tak z toho mám skoro husí kůži, protože ve svém soukromém životě je má volba slov velice hrubá a mám slony ke vzteku a ke slovní agresi vůči svým bližním. 

Jelikož hodláme se ženou Matouše inspirovat k tomu, aby byl vždy pravdomluvný a upřímný, tak pokud tato metoda neselže, stane se můj syn Matouš mým chodícím zrcadlem a pronítačkou, která bude sdělovat světu všechno to, co je ohledně mě pravda, ba i to, co bych se sám ostýchal před lidmi přiznat. 

V tomto scénáři je naštěstí jedna velká výhoda a to je záležitost toho, že sám si velmi vážím pravdy, takže se ji snažím následovat a žít dle příkladu našeho duchovního bratra, Ježíše Krista, který o sobě jednou prohlásil: "Já jsem ta cesta, pravda i život."

Když se opět, jak mám ve zvyku, odrázím od učení Ježíše, tak musím Matoušovi věnovat jeden z největších darů, které nám přináší i Nebeský Otec spolu se svým jednorozeným Synem. Tento dar je darem svobody ve všech věcech. Všichni jsme dostali dar rozhodnout se, co hodláme vykonat. 

Takže i když bych rád byl Matoušovým průvodcem po Cestě Světla, možná se rozhodne mi jednoho dne říct: "Naser si, vole!"

Takže i toto je alternativou, kterou bych měl přijmout. Byť bych byl velmi vděčný za to, kdyby Matouš využil toho, že jeho pozemský otec dlouhé roky kráčel temnotou a skrze tuto znalost se pak rozhodl chyby tohoto typu neopakovat, není zaručené zhola nic ohledně toho, jak se Matouš bude v tomto pozemském životě rozhodovat. 

V tomto okamžiku se před námi otevírá několik možných scénářů. Jedním z nich je Matoušův potenciál k následování Ježíše Krista a úcta ke svým pozemským rodičům. Za to bych byl rád.

Další možností je kompletní rebelie vůči tomu, co se mu snažím předat a tím i nevyhnutelné opakování mého vlad životního selhání.

A nebo by to mohla být také jistá oscilace v různých fázích, kdy by Matouš měl znalosti, které mu chci předat a také svou vůli si vyzkoušet a ochutnat to, co jsem sám prožil, a to na vlastní pěst z důvodu, aby jeho vlastní prožitky budovaly jeho charakter, nikoli jen dobře míněné rady pozemského otce. 

Takže, jak s jistou nelibostí říká Zelený skřet v prvním dílu Spider-Mana: "Zpět na začátek."

Co tedy chci, aby o mně říkal Matouš, až mu bude 20? 

No, jelikož mi ještě pár dní bude 26 a svého pozemského otce vnímám jako sobeckého kreténa, tak doufám, že se toto nebude opakovat se mnou a s Matoušem. 

Takže doufám, že si udržím své odhodlání mu věnovat veškeré láskyplné vedení, kterého jsem schopen a že to Matouš přijme. Také doufám, že vůle k upřímnosti mu bude vlastní a že ty příběhy, které mu vypravím a budu i nadále vyprávět, pro něj budou něco znamenat. 

V co tedy doufám je prosté: "Jsem ti vděčný za rozhovor, táto." Neboť i dle Anny Hogenové, filosofky a fenomenoložky, je lidská bytost právě jedním velkým a komplexním rozhovorem.