Živá oběť a romantika smrti
Tož jak toto uchopit? Jan 15:13 mluví o tom, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
Pro mě by to bylo v celku snadné, neboť se smrti ani za mák nebojím a život je pro mě příliš nevlídný na to, abych ho měl opravdu rád. Takže bych tak asi pomohl i sobě.
Jenže v 1. Římanům je háček.. Ve 12. kapitole se píše v prvním verši o "živé oběti" - "....abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a Bohu příjemnou...."
No a tady je to pro mě prostě děsné, protože jak se zdá, Bohu by tento můj obětavý únik příjemný nebyl. Asi chce, abych se dál životem pachtil a jako kripl se snažil páchat dobro všude, kam dokulhám.
Ale pokud vím, tak se nikde nepíše, že je třeba se v tom vyžívat a být z toho nadšený. Já z toho nadšený rozhodně kurwa nejsem.
Toto posvátné Písmo pro mě uvedl v praxi můj přítel Roy. Taky za to ode mě dostal nůž se svým jménem a rytinou "living sacrifice."
Takže vím, že to jde. Jde to dlouhodobě, protože Royovi je už o mnoho let víc než mně a stále to dává na pohodu.
Jenomže Roy je naprosto zdravý atlet. A já jsem mrzák. Ale! Existuje zde pro mě jisté vysvobození: Lukáš 12:48. Bůh žádá mnoho od těch, kterým mnoho svěřil. Mně svěřil do péče syna Matouše. Zároveň ale dovolil, abych se stal kriplem. Takže mi dal asi hooodně odolného synka, když je jasné, že ho nebudu schopen řádně vést životem, neboť mám s pouhou chůzí vlastní potíže a ještě by se jich sakra našlo dalších.
Takže co z toho vyplývá? Asi jen to, že byť by mi smrt byla velkým vysvobozením ze života ve zmrzačeném těle, seru na umírání, protože by to byla opravdu hovno oběť. Když budu žít dál v bolestech a využívat tak síly, které mi zbyly k podpoře svých bližních, bude to mnohem větší oběť, než takový únik s bonusem..
Živá oběť a romantika smrti
OdpovědětVymazatJan 15,13 říká:
«„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“»
Když to člověk čte doslova, může to znít skoro vznešeně. A přiznám se, že pro mě by v tom byl svého času určitý háček: smrti se totiž ani za mák nebojím. Život je ke mně v mnoha ohledech dost nevlídný na to, abych ho měl nějak zvlášť rád. Položit ho za někoho jiného by mi proto možná nepřipadalo ani tak těžké. Člověk by tím dokonce mohl získat něco, co sám chce — konec vlastního trápení.
Jenže právě tady přichází Římanům 12,1:
«„Vydávejte svá těla v oběť živou, svatou a Bohu příjemnou.“»
Živou.
A to je pro mě možná mnohem tvrdší požadavek.
Protože živá oběť znamená, že člověk nezemře a tím to celé neskončí. Musí dál vstávat. Dál se pachtit. Dál nést svoje tělo, svoje omezení, svoje bolesti a svoje povinnosti. A pokud může, dál z toho, co mu zbylo, dělat něco dobrého pro druhé.
A nemusí se u toho nutně cítit skvěle.
Nikde nevidím, že by křesťanská oběť vyžadovala permanentní nadšení ze života. Nemusím milovat bolest jen proto, že ji snáším. Nemusím být nadšený ze svého těla jen proto, že se o něj starám. A už vůbec nemusím předstírat, že je všechno v pořádku.
Mohu klidně říct: „Tohle mě kurva nebaví.“
A přesto pokračovat.
Právě v tom pro mě dostal pojem living sacrifice konkrétní podobu můj přítel Roy. Dal jsem mu nůž s jeho jménem a s rytinou „living sacrifice“, protože jsem na něm viděl, že se to dá skutečně žít. Ne jako jednorázové hrdinství, ale dlouhodobě. Den za dnem.
Jenže Roy je zdravý atlet.
Já ne.
Moje tělo je po úrazu rozbité a některé věci, které jsou pro zdravého člověka samozřejmé, pro mě samozřejmé nejsou. Někdy je problém už samotná chůze. A přesto právě tady začínám chápat něco, co jsem dříve možná nechápal.
Oběť nemusí být tím větší, čím dramatičtější je.
Naopak.
Možná je mnohem větší obětí udělat každý den malou věc navzdory tomu, že se mi nechce, než jednou udělat velké gesto, které všechno ukončí.
Jan 15,13 tedy podle mě není romantika smrti. Je to romantika lásky, která je ochotná něco stát.
A to je podstatný rozdíl.
Položit život za přítele neznamená nutně vyhledávat vlastní smrt. Znamená být ochoten dát svůj život k dispozici druhému člověku. Dát mu svůj čas, sílu, pohodlí, bezpečí, schopnosti — a někdy i svoje poslední zbytky energie.
A tady pro mě začíná dávat smysl i Lukáš 12,48:
«„Komu bylo mnoho dáno, od toho se bude mnoho požadovat.“»
Nechci z toho dělat laciný argument, že Bůh mi způsobil postižení proto, aby mi naložil nějaký zvláštní úkol. To nevím.
Ale vím, že mi něco svěřeno bylo.
Mám manželku. Mám syna Matouše. Mám přátele. Mám určité schopnosti, zkušenosti a sílu, která mi navzdory všemu pořád zůstala.
A tak možná není otázkou:
„Jak se konečně dostat z tohoto života ven?“
Možná je otázkou:
„Co ještě můžu s tímto životem udělat pro někoho jiného?“
Protože pokud by moje smrt byla především únikem od bolesti, pak bych ji jen těžko mohl nazývat obětí pro druhé.
Ale když zůstanu naživu a budu svoje síly — jakkoli omezené — používat pro své bližní, pak se moje vlastní životní omezení mohou stát součástí něčeho, co má skutečnou hodnotu.
Nemusím být zdravý jako Roy.
Nemusím být silný.
Nemusím být ze svého života nadšený.
Nemusím ani milovat svoje bolesti.
Stačí, když budu ochoten žít navzdory nim a něco ze svého života dát druhým.
Možná právě proto se ta oběť nazývá živá.
Protože mrtvý už nic dalšího dát nemůže.
A já ještě můžu.
Aneb jak by mi to AI uhladila 😀
Vymazat