Nemocnice v centru města

 V květnu 2026 jsem začal pracovat jako sanitář v nemocnici. Od začátku jsem z toho měl radost, viděl jsem v tom smysl a vnímal jsem, jak je to důležité povolání a jak jsem požehnán tím, že právě mně se poštěstilo bydlet v oblasti, kde tuto práci nikdo nechce dělat, takže jsem byl přijat téměř okamžitě.
S kolegy i kolegyněmi jsem se rychle spřátelil a s pacienty zrovna tak. Vše probíhalo dobře, den za dnem jsem se učil (a stále učím) novým věcem, technikám a zlepšovákům, které mi pomáhají dělat vše včas, i když jsem po svém úrazu dost pomalý oproti kolegům.
Zdá se to celé super, a taky že je, ale je tu jedna kolegyně, která má zvláštní nadání mě ponížit jednou krátkou větou tak, že je mi nevolno, třesou se mi ruce a můj svět se halí do temnoty.
Stále nevím, jak to dělá a snažím se tomu bránit tím, že vždy svědomitě dělám svou práci a ani náznakem jí její přístup nevracím, ale neustálé připomínky toho, jak jsem na začátku selhával a dle jejího názoru stále selhávám, mě nijak nemotivují, ba naopak. Chce se mi blít a to o tom jen píšu.
Naštěstí se to dá přežít a mám s touto kolegyní směnu jen asi dvakrát do měsíce, takže interakce s dalšími kolegy mi to vynahrazují a já mám tuto práci stále rád, protože je náplní mé práce dělat dobré věci pro své bližní.
Takže asi tak. "Sun ain't no shine every day" nebo tak nějak:)
Tady všem sanitářům a dalšímu personálu ve zdravotnictví říkám, že jste mega borci. Vážím si vás a chci být jako vy v Kristovském smyslu. Kéž jsme jako tým oporou těm, kteří to potřebují a kéž za to dostáváme víc požehnání, než pouhou radost z almužny ke konci měsíce. Pán s námi a hlavně s těmi, kteří už mají jenom nás..