Hněv

 Než jsem se rozhodl napsat něco na toto téma, chtěl jsem článek nazvat "spravedlivý hněv." Pak jsem zkoušel vyhledat informace k popisu běžného hněvu ve srovnání s tím spravedlivým.

Našel jsem pár názorů, z nichž mě nejvíce oslovil pohled takový, že spravedlivý hněv vlastně vždy směřuje k Bohu a tedy i k lásce. V praxi to znamená, že je možné někoho třeba pokárat za nesprávné jednání, abychom mu napomohli uvědomit si, že se ubírá špatnou cestou, tedy kráčí pryč od Boha.

Běžný hněv může být třeba sobecký, závistný nebo i jinak špatně uchopený, který konec konců nepřispívá k vyššímu dobru, ale jen obhajuje svou podstatu, aby mohl přetrvávat dál.

V jedné ze svých úvah, kde píšu o pokání, zmiňuji i onen spravedlivý hněv. Narážím tam na to, že pakliže je spravdelivý, není pak nutné kvůli takovému hněvu pokání činit. U toho jsem se teď chtěl právě pozastavit a ujasnit si, zda to tak je. 

I po přečtení názorů jiných lidí to tak stále vnímám, ale prý nás svým jednáním i sám Ježíš varuje před jakýmkoli hněvem s tím, že je lepší se mu kompletně vyhýbat.

Ježíš mnohé věci zjednodušil tak, aby bylo možné evangelium a celé Jeho poselství vnímat i pro méně nadané jedince. Evangelium JE pro každého. Takže mám za to, že by i tak neměl nic moc proti této úvaze, jen možná s námitkou, že je pro praxi moc složitá a z preventivních důvodů je lepší se naučit nehněvat vůbec.

Ale co hněv a psychosomatika? Pořád žijeme ve fyzických tělech a je dobře známo, že potlačováním emocí vznikají různé obtíže i na fyzické úrovni. 

K tomu mám osobní zkušenost se hněvem, kdy mi pomohl se oprostit od slepé lásky vůči dívce, která mě jen využila.

To se stalo v prvním ročníku gymnázia, kdy se mi tam velice zalíbila jedna spolužačka a vypadalo to, že má o mě zájem také. Chválila můj vzhled, skládala mi různé další komplimenty a dokonce mě i pozvala k sobě domů, aby mě představila rodičům. Postupem času se ale ukázalo, že si takto chtěla před rodiči vybudovat obraz někoho pro ni vhodného, aby zatím mohla, místo mě, randit se svým učitelem ze základní školy, kterému tou dobou bylo pouhých 47 let.

Když jsem se to všechno dozvěděl, pocítil jsem fyzickou bolest v srdci, jakoby mi tam někdo vrazil ledový rampouch. Netušil jsem, co s tím mám dělat, protože tato bolest vůbec neustupovala a ani známé rčení, že "čas zahojí všechny rány" vůbec nefungovalo, protože to trvalo až do třetího ročníku, kdy jsem zkusil jinou taktiku. Přestal jsem svůj hněv potlačovat, přestal jsem již být tím "hodným chlapcem" a plně jsem uvolnil zátku z nádoby své vnitřní nenávisti. A to mi teprve po té době pomohlo přestat vnímat všechnu tu bolest a najít zase původní hladinu svého vnitřního míru.

Takže tak, co se týče hněvu a psychosomatiky, způsobů, jak se vypořádat s těžkostmi a traumaty, vnímám takové vypuštění těchto obávaných emocí bezpečným směrem jako přínosné a zdravé.

Můj průvodce po krajině duše, Tomáš, to tak také vidí. Dokonce to bylo jedním z mých prvních úkolů, abych se se svým hněvem, pakliže přijde, šel vypořádat tak, že zajdu do stodoly a naštípu tam na špalku fůru dříví. Klidně si můžu představovat, že na špalku je krk osoby, která mě právě nahněvala. Je to tak prý lepší, než jít do práce se sekyrou a skutečně tam ostří sekyry zarazit do hlavy arogantní manažerky.

Ale zpět ke Kristu. Když nám Ježíš radí hněv raději neprojevovat, asi to má nějaký důvod. Hněv, jako takový, je prý velice návyková vlastnost. Když se nad tím zamyslím u sebe, tak na tom asi něco bude.

Takže když to vztáhneme dál, třeba ke zjevení o Slovu moudrosti, pak i tento návyk může potlačovat vnímání Ducha, tudíž je zhoubný a je lepší jej potlačit a zapomenout. Ale.

 Nemám zatím jasný návod na to, abych si sám řekl, že už vím, jak na hněv a jeho projevy u sebe. Vnímám však také, že se zde již ukazuje určitá logická posloupnost. To znamená, že pokud se něčím trápíme a nechce to přetrvat ani za pomocí modlitby, pokání a snahy o introspekci, je možná v pořádku se jednou za čas pořádně rozhněvat a směřovat fyzický projev hněvu tam, kde to nebude nikoho bolet.