Přemítání nad smyslem života

 

Toto pojednání začnu s vyložením jednoho silného zážitku, který jsem měl asi v sedmi letech. Procházel jsem se po louce za domem těsně před západem slunce a došel jsem až ke kopci, který je místními pojmenován "dostálák" podle pana Dostála, majitele pozemku, na kterém se kopec nachází. 

Rád jsem tam vždy chodil přemýšlet o věcech a kochat se přírodou, protože pan Dostál tam kdysi vysadil stromy v několika řadách a dle různých druhů. Vždy tak bylo krásně už jen proto, že jsem si vážil záměru tohoto moudrého hvězdáře, který mě jako malého občas brával pozorovat hvězdy svým super dalekohledem. 

Ve chvíli, kdy jsem se velebil na úpatí tohoto kopce, jsem si řekl, že budu pozorovat celý západ slunce a pak půjdu domů. 

Obloha v ten podvečer vykouzlila něco zcela nádherného a jen těžko pouhými slovy popsatelného. Můj údiv nad krásou tohoto západu byl takový, že jsem v ten okamžik začal vnímat samotnou Boží přítomnost a celá má bytost uvěřila tomu, že jsem se dožil nejdůležitějšího okamžiku v historii lidstva: Druhého příchodu Ježíše Krista.

Čekal jsem, že v paprscích každou chvíli uvidím, jak sestupuje skrze oblaka z nebes, aby uvedl všechny věci na této zemi do pořádku. 

Byl jsem z atmosféry tohoto okamžiku tak dojat, že mi slzy stékaly po tváři.

Jenomže nakonec slunce zapadlo a nic z toho, co jsem čekal, že uvidím, jsem tedy neviděl. 

A proč jsem měl vlastně tyto myšlenky? Jako malého mě má maminka brávala mezi Adventisty sedmého dne. Tam jsem se učil hlavně příběhy ze Starého zákona a také sem tam něco o Ježíši. Mé oblíbené pasáže se vždy vztahovaly k Jeho Druhému příchodu, takže jsem byl dost inspirován těmito naukami a i během ostatních dní jsem tím tak trochu žil. Dokud mi nebylo 14 a nerozhodli jsme se s mamkou tuto zvláštní církev opustit, protože i mnozí další lidé z církve v té době odcházeli s tím, že měli pochyby a pravdivosti toho, co se tam celé roky a životy všichni učíme. 

Víra mi však zůstala, takže ačkoliv jsem nevěděl skoro nic než historii týkající se Ježíše Krista, věřil jsem alespoň v Boha Otce a s ním jsem se snažil rozmlouvat. 

Jednoho dne mě tak napadlo, proč je vlastně Satan Satanem? Byla už noc, tak jsem nechtěl budit mamku a ptát se jí na tak temné věci. 

Zeptal jsem se tedy přímo Satana, protože přeci jen právě on nejlépe ví, proč dělá to, co dělá.

Za pár okamžiků se mi před očima zjevil zvláštní proud temnoty, který směřoval přímo ke mně. Bylo to silnější a silnější. Na emoční úrovni jsem cítil jsem hněv a utrpení, očima jsem vnímal jakýsi opak proudu světla, který, jakoby pohlcoval veškerou okolní energii. Nakonec z tohoto zjevení vzešla jedna otázka. "Proč?"

Dodnes tomu zcela nerozumím, ale už tehdy jsem to zhodnotil tak, že to zlo, které se snaží činit, nemá žádný konkrétní důvod, takže se jen upíná na destrukci všeho, co mu přijde pod pomyslnou ruku. Tehdy jsem ještě nevěděl o tom, že Satan nemá tělo a jeho démoni také žádná těla nemají. Jejich moc tkví jen v tom, že nás dovedou přesvědčit o vlastní síle a pakliže tomu jen trochu uvěříme, nakrmíme je vlastním strachem a ten jim dá možnost se zhmotnit do tohoto světa a napáchat ještě více zla, než jen když se někomu snaží otrávit mysl. 

Takže toto jsou mé postřehy k této pouti. 

Když mi bylo 17 let, domluvil jsem si letní brigádu na několik týdnů v Holandsku. Město Polička totiž kdysi navázalo spolupráci s rodinou Vonkových, kteří měli farmu na borůvky mnohé další plody země.

Chtěl jsem si něco přivydělat a zdokonalit svou angličtinu. Takže jsem se dohodl s dalšími zájemci o tuto brigádu a jeli jsme tam jejich autem.

Byl to mladík jménem Honza a jeho dívka jménem Verča. 

Pan Auke Vonk a jeho žena Ineke s rodinou nás tam přijali, ubytovali a nakrmili. Byli velice slušní a od začátku jsme se bavili jako staří přátelé. 

Sběr borůvek mi moc nešel, je to pro mě příliš mravenčí práce, takže mě pan Auke poslal raději opravovat popadané ploty a sítě proti náletu ptáků y kteří by ničili úrodu. Během doby tam strávené jsem opravil asi třetinu celé farmy a ještě jsem se k tomu naučil slovo "carpenter".

Honza a Verčou mě už že začátku našeho pobytu vzali do nedalekého města Stejnwijk. Tam jsme objevili coffeeshop. Honza byl nadšený, protože jsme si tam mohli koupit zcela legálně velice kvalitní marihuanu. 

Tou dobou jsem měl s marihuanou jen jednu malou zkušenost, takže jsem to považoval jen za společenskou záležitost to znovu ochutnat.

Jenomže Honzův vybraný model "silver haze" mě po ochutnání tak zaujal, že jsem si poprvé řekl, že jelikož je toto opravdu prastará bylina a přináší člověku tak úžasné a duchovní vjemy, je to tedy přímé napojení na Boha a tím pádem i cesta k tomu, abychom dokázali mnohem rychleji naplnit jinak dlouhou cestu seberealizace.

Za dobu této brigády jsem toho ještě vyzkoušel t modelů marihuany hodně, ale silver haze mi zůstala v mysli jako model, který člověku přinese ty nejcennější zkušenosti a i tak je po ochutnání možné účinně předstírat, že jsem "úplně v pohodě".

Po návratu domů jsem si opatřil semena této rostliny a tohoto modelu, abych ji mohl pěstovat u nás na zahradě. Vždy jsem je pěstoval jen v takovém množství, aby to při daném počtu rostlin na osobu bylo stále legální i zde v ČR, kde jsou zákony nastaveny úplně jinak, než v Holandsku.

Takto začal čas mého duchovního růstu, jak jsem si myslel. Přečetl jsem si mnohé články o tom, jaké úžasné benefity má pro zdraví konzumace marihuany. Naprosto jsem tedy nechápal místní názor, proč se po pestitelích a konzumentech tak drsně jde, když je to už historií vyzkoušený nástroj pro celkové zlepšení zdravotního stavu člověka.

Marihuaně jsem začal věřit naprosto a zcela, protože se mi nikdy nestalo, že bych se nedovedl ovládat, ať už jsem byl pod jejím vlivem sebevíc. Domníval jsem se, že je to jen o naslouchání tomu vnitřnímu hlasu a sebedisciplíně, abych dovedl zvládnout jakýkoli stav, kterým jsem si prošel. Dost jsem tehdy odsuzoval lidi, kteří pod vlivem marihuany udělali hloupé věci a otevřeně jsem se jim posmíval.

Marihuana mě inspirovala k tomu, abych víc cvičil, abych maloval, abych psal a abych se učil novým věcem. Byl jsem zcela unešen tímto "darem od Boha".

Během studia bakaláře jsem měl ve zvyku konzumovat marihuanu s přáteli. Všichni mě měli rádi, protože jsem je zásoboval dobrým materiálem buď zdarma nebo za naprosto minimální úplatu a navíc jsem podporoval dobrou atmosféru v naší třídě, chodívali jsme se společně učit a rozvíjet naše různá nadání buď jen přátelskými rozhovory nebo i lehkou atletikou. 

Byl jsem tehdy šťastný a dokonce se mi povedlo zbalit nejhezčí holku ze třídy, takže jsem pak sklízel od všech přátel o to větší obdiv za to, jaký jsem pašák. 

Jednoho dne jsme s mou přítelkyní byli pozváni na akci pořádanou organizací Rotary. Akci pojmenovali Ryla. Měli pár pravidel, z nichž jedno bylo pozdržení kontumace jakýchkoli látek ovlivňujících vědomí po celou dobu pobytu.

Tak jsme do toho šli, i když jsme oba rádi konzumovali marihuanu společně a téměř vždy to završovali dobrým sexem. 

Mám takový dojem, že Rotariáni tehdy zakazovali i sex, ale to se možná mýlím, na tom už nesejde.

Akce se mi líbila moc, byli tam velmi dobří lidé a nořili jsme se společně do mnoha aktivit na téma jako pravda a její praxe nebo ohlédnutí za prožitím celého života spolu s možností prožít všechna rozhodnutí znovu a také prožít všechny dary i útrapy znovu.

Když jsme se dostali k vyhodnocení pobytu, dostali jsme úkol. Ten tkvěl v tom, abychom navrhli téma na příště a demokraticky se rozhodli, které prosadíme. 

Navrhl jsem téma "Smysl života", ale dostal jsem jen jeden hlas. Zvítězilo jiné téma, jehož přesný název si již nevybavím, ale bylo to na způsob "Moci, uměti a činiti."

Byl jsem upřímně zklamán, že zvítězilo líbivé téma inspirované myšlenkou Tomáše Bati nad mým tématem, jehož řádné probádání by pro nás, jako pro mladé dospělé lidi mělo mnohem větší potenciál. 

Takže jsem s Rotary skončil, byť se mi s nimi líbilo. 

Jak léta plynula, otázkou smyslu života jsem se zabýval sám, na vlastní pěst. 

Během mnoha mých interakcí s rodinou a přáteli jsem zjistil, že tato tématika z nějakého důvodu lidem skoro až nahání hrůzu. 

Když jsem se na rovinu lidí ptal, co si o tomto myslí, tak ti, kteří odpovídali alespoň ze slušnosti, mi řekli celou škálu možností od názoru, že "žádný smysl není", nebo "nepřísluší nám takové věci znát" nebo "hlavní je být dobrým člověkem."

V tuto chvíli bych se už přesunul o pár let dál, kdy jsem málem zemřel, přišel jsem o přítelkyni i o své dědictví a našel jsem svou poslední naději v podobě Ježíše Krista, kterého mi poprvé v životě reálně představili a dali poznat až misionáři Jeho znovuzřízené Církve.

V začátcích mého kontaktu s těmito novými přáteli jsem na tom byl opravdu špatně a ještě asi rok a půl trvalo, než do mě má psychiatrička vložila svou důvěru a dovolila mi postupně vysadit léky, které mě zcela připravily o rozum a schopnost sebereflexe. 

Ale už v těchto začátcích jsem opět volal po odpovědi na otázku smyslu života. 

Od té první odpovědi už uběhla nějaká doba a odpověď se nemění: je to připravit tento svět na Druhý příchod Ježíše Krista. 

Ale proč? A jak? 

Mé ostatní eseje vypráví a budou i nadále vyprávět o tom, že pouze Ježíš Kristus je dokonalým pastýřem a zná nás tak důvěrně, že pouze On je schopen nám vytvořit podmínky pro nádherný a oslavený život. Ale jen tehdy, pokud se odhodláme k tomu Jej poznávat, znát a učit se od Něj.

A jak? No, k tomu se váže dokonce i severská mytologie - ve filmu Thor Ragnarok je řečeno, že Asgard není jen úžasným místem, ale je to právě ten lid, který toto místo tvoří.

A to je vlastně to samé jako Sion v křesťanství, protože pouze jednotou dokážeme opětovně vybudovat něco, co může posloužit jako vhodný časoprostor a také dušeprostor pro Druhý příchod Ježíše Krista. 

Takže tak, i přesto, že jsem se stal Jeho nadšeným následovníkem, mám občas chuť věci znovu urychlit. Mám občas chuť se buď zhulit nebo zabít, abych přeskočil nutnost prožívání této náročné duchovní zkušenosti. Ale tyto myšlenky a jejich vyústění jsou naštěstí považovány jako velký hřích, takže bych pak nejen přišel o členství v Jeho Církvi, ale také bych promarnil možnost získat místo v Celestiálním království po Jeho boku. 

Takže stále platí toto: "Vydržať!"