Pokání a seberozvoj

 O daru pokání jsem již hovořil ke konci zamyšlení na téma znovuzřízeného evangelia Ježíše Krista.

Když jsem ten závěr znovu četl, napadlo mě, proč se mi nechce každý den poctivě činit pokání, když mám tu možnost a proč mám tendeci svůj hněv, vyvolaný například arogantním chováním druhých, považovat za spravedlivý, tudíž bez nutnosti pokání činit?

Dle názvu tohoto článku je asi jasné, že se budeme bavit i na téma seberozvoje. Chtěl bych se zamyslet nad tím, zda je seberozvoj jako takový také formou pokání, jelikož jde také o snahu očistit se od negativních vlivů v životě a pracovat s nimi nadále efektivně. Celou dobu se mi zdá, že přísliby ohledně pokání a seberozvoje jsou buď zcela totožné, nebo by alespoň mohly lépe fungovat ruku v ruce?

Když jsem se teď zamyslel se svou ženou nad pokáním a potřebou pokání, shodli jsme se v tom, že činit pokání každý den, byť jen z preventivních důvodů (Co kdybychom se neočistili a zrovna u nás zaklepal Ježíš?), je do jisté míry sebedestruktivní a poněkud flagelantské. Navíc zahlcovat svou krajinu duše pocity viny programově s tím, že se prohřeším, pokud neučiním pokání v pravidelných interalech, je tak říkajíc "environmentální zátěží pro celou duši."

Sám prorok Joseph Smith se na toto téma vyjádřil s tím, že "pokání je vzácný dar a neměl by být nadužíván zbytečně, neboť laskavost Nebeského Otce, byť bezmezná, by měla být přijímána s vděčností a ne jako jakási duchovní povinnost." (Tato citace je jen mým pochopením prorokova názoru, nikoli přesnou citací toho, co opravdu řekl.)

Ale náš další prorok, president Russel M. Nelson hlásal, že bychom to měli už raději dělat děnně s podtextem poněkud výhružným - opět to "Co kdyby Ježíš?"

 Jsem zvědavý, zda náš nový prorok, president Dallin H. Oaks, se k této věci vyjádří jinak. 

Pro tuto chvíli to uzavírám a vybízím čtenáře ke sdílení vlastních postřehů na toto téma, aby bylo možné se vzájemně posílit na této pozemské duchovní cestě..