Óda na presidenta Sýkoru

 Když jsem se stal členem Církve 29.9.2024 a nechal si pak přesunout své záznamy z Hradce do Olomouce, poznal jsem tam několik lidí. Mezi ně patří i president Sýkora. Je to vcelku nenápadný muž s lehce zpomaleným slovním projevem, ale ačkoliv jsem ohledně něj postupem času slyšel spíše názory nesouhlasu, nepochopení a někdy i silného podráždění, nevěnoval jsem tomu pozornost. Respektoval jsem jej jako autoritu a člověka, který si vždy našel čas k tomu, aby do podrobna vyložil odpovědi na mé různé otázky ohledně víry i Církve jako takové.

Vždy jsem s ním dopředu konzultoval své proslovy, o které mě čas od času žádal. To proto, aby věděl, s čím hodlám zase přijít. Vždy mě vedl v tichosti a laskavosti, byl velmi trpělivý, i když já ne.

Jednou mi ale odpověděl na mé poselství poněkud vytýkavě. Vzal jsem si to osobně a už jsem měl zase tendenci soudit.

Z nějakého důvodu jsem byl vybrán mezi bratry, kteří jsou považováni za hodné přijmout vyšší kněžství. Hned jsem si říkal, že jestli k tomu dojde, tak nechci, aby u toho byl.

Když přišlo na den mého vysvěcení do úřadu Staršího, postrčil mě jeden bratr s tím, že by bylo dobré k této vzácné události přizvat i presidenta Sýkoru. Tak jsem mu hned napsal SMS jako rychlou pozvánku. 

Naštěstí v tom měl president jasno a přijel se svou manželkou na konferenci kůlu, kde jsem měl obdržet ono kněžství, právě z toho důvodu, aby u toho mohl být. Za pár okamžiků jsme se setkali a vše si vyjasnili.

Po konferenci jsme tedy šli do vedlejší budovy, kde byl prostor k vysvěcení bratří do tohoto posvátného kněžství.

Nakonec jsem byl moc rád, že u toho byl nejen president Sýkora, ale i mnoho dalších bratří, které jsem si tam v průběhu času pozval, aby byli svědky celé záležitosti a abych si tohoto obřadu vážil o to víc s myšlenkou na tyto báječné muže.

Krátce po tomto vysvěcení jsem měl možnost podstoupit operaci svého zlomeného lokte za účelem extrakce titanu, který znemožňoval plnou flexi končetiny.

Bratr, který mi předal ono kněžství, mi dal i požehnání na zdraví s tím, aby byly ruce chirurga přesné a rekonvalescence rychlá a aby operace proběhla v plánovaný den, tedy ve čtvrtek.

Operaci mi tehdy odložili z důvodu náhlého návalu pacientů, kteří byli tuze akutní. 

Tak jsem pár dní čekal a nakonec mě přijali a operace se povedla tak skvěle, že jsem po letech opět schopen střílet z luku. 

Krátce po operaci jsem byl kontaktován druhým rádcem presidenta kůlu Praha. Nejprve jsem neměl tušení, o koho jde, ale vše mi vysvětlil tak, že i já to pochopil. Chtěl si se mnou domluvit u nás na odbočce nějaký pohovor.

Neměl jsem tušení, čeho by se to mělo týkat. Bratr ohledně toho dělal tajnosti.

Tak jsme se sešli následující neděli po shromáždění svátosti a tam mi řekl, že jsem byl navržen k tomu, abych se stal prvním rádcem presidenta Sýkory. 

Tehdy jsem nevěděl vůbec, co to znamená, ale věděl jsem, že to nemohu odmítnout, protože služba v Církvi Ježíše Krista je něco, co děláme bezúplatně, ale přináší nám to časná i duchovní požehnání.

Když jsem odcházel z pohovoru, vrazil do mě jeden další bratr a já mu řekl o pravé podstatě této schůzky. Trochu se na mě obořil s tím, že to je v tuto chvíli tajné a nemám o tom nikomu nic říkat. Nakonec mi gratuloval.

Takže co jsem to vlastně přijal? Na podobný pohovor byl pozván i další bratr, který byl ve stejný den jako já vysvěcen do úřadu Staršího. Myslel jsem si, že budeme mít asi stejnou roli při spolupráci s presidentem Sýkorou.

Nakonec to dopadlo tak, že mi bylo vše lépe vysvětleno, abych se s touto realitou mohl sžít. Ukázalo se, že onen druhý bratr dostal povolání odbočkového referenta, což je více méně osoba, která ve spolupráci s presidentem nebo jeho rádcem zpracovává desátky a spravuje veškerou administrativu týkající se naší malé jednotky.

Mým úkolem bylo, abych si zvykl sedět vepředu po boku presidenta Sýkory a abych čas od času uváděl naše shromáždění. V nepřítomnosti presidenta jsem dostal pravomoc shromážděním i předsedat.

Když jsem se presidenta ptal, proč si k tomu vybral mě - někoho v Církvi dost nového a neznalého, řekl mi, že si mě nevybral, ale že se jednalo o silné zjevení, které měl on i několik dalších vedoucích ohledně mého jména a povolání, které bych měl vykonávat.

Takže tak se to stalo. Prý mě k tomu tedy vybral sám Nebeský Otec. 

Po čase jsem zjistil, že onen bratr, který do mě po pohovoru vrazil, o toto povolání velmi dlouho usiloval. Pak jsem si všiml i sám, že se tento bratr i jeho žena snaží presidenta Sýkoru pomluvit všude, kde to jen jde, aby co nejrychleji omezili jeho vliv.

Když mi šli gratulovat k tomuto povolání, řekli mi: "Hodně štěstí, budeš ho potřebovat."

Později jsem se setkal s daleko větším náporem hněvu vůči našemu presidentovi. Mnohé sestry jej nadále pomlouvaly a snažily se poukázat na to, jaký je ve všem president pomalý, jak mu nezáleží na členech a jak je otřesné, že odmítá využívat sociální sítě.

To vše mě zarazilo, krom těch sítí, protože už se mi sám president jednou zmínil o tom, kolik temných svodů tam vládne a že se tomu raději vyhýbá, když má možnost používat e-mail.

Po mých rozhovorech s presidentem a ostatními členy mi došlo, že tato snaha presidenta dehonestovat, je opravdu ubohá a pomýlená. 

Ukázalo se, že se president se stal ostatním trnem v oku právě proto, že dobro koná, ale nemluví o tom. 

Na naší odbočce je mnoho členů s různými duševními onemocněními, která nechávají většinou bez potřebné medikace. Je tam také zvykem, že členové rádi řeční a poukazují na své dobré skutky služby s tím, abychom je za to všichni velebili. 

Pouze president v tomto nejede, všechny laskavě vyslechne a přijímá, co se mu snaží říct a pak s tím dál pracuje a rozjímá nad tím.

Došlo mi, že president Sýkora je presidentem na plný úvazek a nemá za to žádnou finanční odměnu. Dnes a denně s láskou myslí na členy naší odbočky a snaží se přijít na to, jak nejvhodněji distribuovat pomoc jednomu každému z nás, dle našich potřeb. 

A když je svědecká neděle a president ji uvádí, tak otevírá prostor pro sdílení svědectví s duchovní myšlenkou z nedávné doby, která jej zaujala. Nikdy neřekne ani slovo o tom, co vlastně celou dobu dělá pro nás pro všechny, bez jakékoli odezvy či ocenění.

Doufám, že je již jasné, jak si tohoto muže vážím pro jeho moudrost a pro jeho čisté následování cesty, kterou nám ukázal Ježíš Kristus.

Byť jsem stále presidentovým rádcem a měl bych asi krotit svůj temperament, hněvám se každou neděli víc a víc na ty, kteří tomuto ryzímu člověku vyčítají i to, že nemohl mít se ženou děti, takže si osvojili krásného pejska a věnují lásku jemu, když jim nebylo dáno, aby se mohli stát rodiči.

Když se narodil můj syn Matouš, president mi krátce po tom volal a se zájmem se ptal na všechny věci kolem porodu a následné péče o maminku i dítě. 

Mnozí členové odbočky se rádi ohanějí termínem "Kristova láska" a svědčí nám o tom, že ji mají pro všechny lidi a jakým úžasným požehnáním je pro ně sloužit druhým tak, jak to dělal Spasitel.

Na odbočce je jen málo členů, které tam potkávám opravdu rád. Je to pak pro mě místo velkých duchovních zkoušek. Ale i kdybych tam chodil jen proto, abych se mohl podílet na pomoci jediné duši, chodit tam budu. 

Po sepsání této výpovědi a svědectví o tom, jaký je president Sýkora borec, mám daleko větší odhodlání být jako on. Ale než se k tomu dostanu, musím stále být de facto rebelem, jakým jsem vždy byl. Takže pokud mi někdo znovu sáhne na presidenta, svědčím o tom, že dotyčný si tak začíná zahrávat s ohněm, který spaluje na popel a čistí..