Role oběti

 Nedávno jsem byl jednou dobrou duší osočen z toho, že svým psaním tohoto blogu se prý stavím do role oběti a že to vlastně není cesta. 

Když jsem se nad tím zamyslel, musel jsem si ještě zjistit blíže definici pojmu "role oběti". Prý se do tohoto rozpoložení dostáváme právě tehdy, když svá životní selhání dáváme za vinu jiným osobám a nepřijímáme svou tvůrčí roli v celém selhání.

Tato dobrá duše se dál pokoušela zvěstovat svou moudrost ohledně mnoha věcí, zejména ohledně mého zaujatého postoje vůči bývalé přítelkyni a toho, jak na ni prý útočím a že celý tento přístup není správný.

Nakonec to dobrá duše uzavřela se smířlivou poznámkou, že prý nezná nikoho statečnějšího, než jsem já a že vlastně chápe, proč se potřebuji ze svých zážitků vypsat, že je to cesta a musí se jí kráčet krok za krokem. A že prý mám v sobě stále mnoho hněvu a nemusím se nijak obhajovat.

Děkuji ti, dobrá duše. Obhajovat se opravdu nehodlám, ale jen zmíním jednu věc. Blog píšu jako introspekci a netvrdím nic o tom, že bych byl již povznesen nad všechna svá polytraumata. A jaký to má na mě vlastně dopad? Vzhledem k počtu denně publikovaných článků je snad alespoň trochu zřejmé, že mě toto psaní baví. 

A nakonec chci opět poděkovat i své bývalce, protože mě toho naučila mnoho o narcismu, manipulaci a bytostné potřebě stále mlžit a lhát ohledně všech věcí. A i ten sex byl super, díky!

A nebýt toho všeho, nemohl bych pak prožít všechny zázraky svého života, z nichž je za poslední dobu tím nejúžasnějším možnost být přítomen narození mého syna Matouše.