O Církvi

 Na rozdíl od Mistra Jana Husa není mým záměrem rozpoutat zde debatu, jež žhne až do morku kostí. 
Ale jako název se mi tato inspirace jeho dílem vlastně hodí.
Rád bych zde zhodnotil několik myšlenkových proudů ohledně jedné otázky a nakonec se věnoval vlastnímu postoji k tomu, proč je pro mě navštěvování Církevních shromáždění důležité..

Jelikož nejsem ministrantem kněží katolické církve, nemám ze shromáždění vidinu takovou, že se mi pak dostane sladké odměny od jednoho z vedoucích ve formě stimulace análního oka. Patřím do Církve Ježíše Krista a tam to máme, doufám všichni, poněkud jinak. Pro následovníky Ježíše Krista je účel shromažďovat se při památce večeře Páně a při druhých hodinách ryze duchovní. Ačkoli jsme si v mnoha jednotkách oporou spíše na úrovni psychiatrických léčeben, stále tam nalézáme místo pro vzájemné sdílení svých strastí a podporu při dalším čelení životních chmur.
Setkal jsem se již s názory, které zcela vyvracely nutnost se shromažďovat, aby byl posílen vliv Ducha. Že například osobní procházka v přírodě je často mnohem léčivější a Duch je tam přítomen v úplně stejné míře.
To tak sice může být, ale jelikož každou první neděli v měsíci máme příležitost účastnit se takzvané svědecké neděle, kdy máme jako členové prostor jít dopředu a svěřit se ostatním s tím, co prožíváme nebo pouze s duchovní myšlenkou, která nás za poslední dobu držela nad vodou, vnímám jako nenahraditelné být součástí právě takovýchto shromáždění, kdy se členové čas od času opravdu svěří s něčím, co je hodno zamyšlení. 
Se ženou rádi tipujeme, kdo zase půjde svědčit při příští příležitosti a také s čím se zase vytáhne.
Jelikož je naše malá jednotka spíše léčebnou pro velice zkroušené duše, je pro nás po čase již docela předvídatelné, kdo bude hovořit na jaké téma a jestli se u toho zase málem rozbrečí, aby ukázal, jak silně se dovede dojmout sám nad sebou.

Takže opět proč je vlastně dobré chodit na společná shromáždění?

Jedna moudrá osoba mi to nedávno vysvětlila tak, že by to rozhodně nemělo být kvůli lidem, ale spíš kvůli cestě k Pánovi. A jelikož jsme tam ve složení různě duchovně vyspělých, neznamená to, že se od sebe stále nemáme co učit.

Když to vztáhnu na sebe, jako správný narcis se považuji za duchovně vyspělého. A co mi tak asi může dát přítomnost bratra, který je notorický lhář a pravidelný narušitel shromáždění svátosti kvůli svému nekonečnému žvatlání?
Kdyby bylo po mém, tak bratra vezmu z kaple okamžitě ven, a to oknem. Ale pokud chci jeho přítomnost využít ve svůj duchovní prospěch, budu se od něj učit vlastnostem jako přijetí a trpělivosti.

Takže tak to nejspíše nějak bude. Shromáždění v kapli v žádném případě nejsou vždy úžasnou hostinou a možností zažít takzvané vylití Ducha. Je to pro mě mnohdy frustrující. Ale pořád se toho mám hodně co učit, takže pokud mi z toho nezačne svítit tělo skrze akt transformace v pozemské oslavení mé duše, mám stále velký důvod, proč na tato shromáždění dál chodit.

A co mí čtenáři? Máte také zájem něco takového zkusit? Olomoucká odbočka by mohla být perfektním místem pro rozšíření tohoto duchovně-sociálního experimentu o pár dalších duší. Ale pokud máte v životě duchovních zkoušek i tak dost, mohu Vás nakonec odkázat na místa, kde se opravdu pořádají spíše ty duchovní hostiny, kde vládne láska..