Harmonogram a časoprostorové souvislosti

 V rámci usnadnění orientace v mých zápiscích sepisuji ještě toto. Mé úvodní psaní nazvané "Žměna je život" jsem napsal 12.2.2023, pět dní před svou nehodou, během které jsem v rámci pokusu o vyléčení virózy, jež jsem obdržel od svého pozemského otce, vykouřil asi tunu CBD marihuany, abych se dostal do normálu a nemusel k tomu využít běžné farmacie.
Marihuaně jsem tehdy věřil, protože po asi šesti letech dobrých zkušeností mne vždy jen posílila a inspirovala ke konání dobrých věcí a psaní textů k pozdějšímu zamyšlení.
Jenomže 17.2.2023 jsem protrpěl tak zvanou toxickou psychózu, kdy v takto poměrně velkém množství CBD marihuany bylo obsaženo i dost THC složky, která je schopna vyvolat halucinace. A ty teda přišly. Nejprve jsem viděl, jak se kolem mě začínají shromažďovat mí nejbližší přátelé a rodina. To bylo uklidňující, mít kolem sebe takovou prima společnost. 
Ale po chvíli se všichni proměnili v démony, bytosti pekel a já z nich dostal obrovský strach. Za okamžik se na pokoj vrátila i má tehdejší přítelkyně a já si myslel, že je taky démon, tak jsem ji chtěl zabít. Ale nakonec mi dokázala, že je člověk, tudíž jsem ji nechal žít.
V takových situacích je běžné buď zaútočit, nebo utéct. Já zvolil útěk, protože jsem věděl, že proti někomu tak mocnému nemám sebemenší šanci.
Takže jsem popadl svého psa do náručí, vytrhl jsem okno bytu ze zdi a vyskočil jsem ven.
V tu chvíli jsem myslel, že dělám tu nejlepší věc pro sebe i pro pejska, aby na nás ty beztělesné zrůdy nemohly. Ale až po pár okamžicích se ukázalo, že okno není žádný zázračný portál a že dvacet metrů pádu člověku na náladě moc nepřidá.
Hůř dopadl pejsek Hector. Když ho viděl veterinář, řekl si, že lepší bude jej utratit, než aby žil zmrzačený po zbytek života.
Já takové štěstí neměl. Lékaři ve fakultní nemocnici v Olomouci provedli mnoho komplikovaných operací, spojování kostí a šlach za pomocí titanových tyčí, které do mě nakonec zavrtali, abych se mohl zhojit v jakštakš původním tvaru. 
Když to všechno viděla má vlastní sestra a má tehdejší přítelkyně, byly z toho zlomené asi jako 20 z mých kostí po tomto pádu. Lékaři jim řekli, že možná budu žít, ale už nikdy nepromluvím a ani nebudu chodit, protože poškození skeletu i mozku bylo příliš závažné.
Ale zdá se, že i po tom, co jsem sepsal svou esej "Žměna je život", se na mě Nebeský Otec nerozhněval a nadále stál při mně. 
O deset dní později jsem se probudil z kómatu, takže jsem se rozhlížel po místnosti a ano, nemohl jsem mluvit, ale to jen proto, že mi v nemocnici udělali tracheostomii, která zabraňuje přirozenému rozvibrování hlasivek k produkci tónů.
Nelíbilo se mi, že jsem ležel, tak jsem se pokusil opustit postel a jít pryč. Když si toho všimly sestry, jak se pokouším nevědomky zničit dobrou práci všech lékařů, kteří se na mě mohli realizovat, vzaly mě zpět na postel a přivázali mě k ní. 
Ještě mám někde doma své zápisky na papíře z nemocnice, kde tyto sestry proklínám za týrání pacientů. 
A co hůř, všiml jsem si, že jsem přišel o své nádherné vlasy. Asi je to v nemocnici běžná praxe, že když už člověk přežije svou smrt, personál pacienta ještě poníží tím, že jej ostříhá na ježka. A to nejen muže, ale i ženy.
Hlavní sestra za mnou jednou přišla a naučila mě, jak i se zavedenou tracheostomií můžu mluvit.
Stačí si tu díru v krku zacpat prstem a hle, slova jsou na světě.
Tou dobou jsem byl nadopován silnými léky, které měly znemožnit další halucinace, protože má původní diagnóza byla silná forma schizofrenie. 
Když za mnou personál chodil s tím, že si mám dát léky, všechno jsem odmítal a řekl jsem jim, ať mě pustí domů, že nechci žádné jejich pochybné léčby a že chci do ruky formulář k popisu reverzu.

Se snížením dávky léků souhlasili, že prý mi už budou dávat jen jakési "vitamíny", abych měl lepší imunitu a rychlejší rekonvalescenci. Ale podepsat reverz mi nedovolili, za což jsem zpětně rád. To bych byl jinak totálně v prdeli..

Sestra a sem tam nějací přátelé spolu s tehdejší přítelkyní mě občas chodívali navštěvovat. Sestra mi jednou řekla, že jsem si rozdrtil polovinu obličeje tak, že už teď nemám obě oči ve stejné rovině. I tak jsem byl za její společnost rád. 
Po pár týdnech přišel den mých 24. narozenin. Sestra, přátelé a přítelkyně za mnou se strejdou Georgim přišli, abychom oslavili můj "bird day".
Byla to krásná nemocniční oslava.

Později jsem byl odvezen na pár testů během pobytu na psychiatrii ve Šternberku. Tam se prý léčil i Jarek Nohavica, dokonce na stejném oddělení, jako já. 
Tam to bylo vážně psycho, dokonce i Přelet nad kukaččím hnízdem byl jen básnickou light verzí toho, čím jsem si prošel na tomto oddělení.
Vedoucí Gradwohl se mě tam pokoušel zlomit a dokázat si, že jsem jen narušený psychopat a schizofrenik, který by měl do konce života zůstat v léčebně, aby už nikomu nemohl ublížit. Vysmíval se mi a nadával mi dosti sprostě. 
V tomto období mě přestala navštěvovat má vlastní sestra a tehdejší přítelkyně už také jezdila jen zřídka a bylo jí zcela uprdele, že návštěvní hodiny se musí dodržovat. I přesto jezdila na poslední chvíli, aby se mnou nemusela být celou dobu návštěvy.
Spolubydlící byli ideálními klienty tohoto zařízení. Sympaťák Milan děsně chrápal, ale když byl vzhůru, tak mi vyprávěl o tom, jak se chtěl uchlastat u televize, což mu nevyšlo, protože mu postupně odumřely nervy na nohách a někdo z rodiny to už nemohl dál sledovat, takže ho převeleli na psychiatrii. Narozdíl ode mě dostal povolení volného pohybu po areálu. Takže mohl trénovat svou chůzi a stimulovat nervy. Já mohl jezdit na vozíku ven jen s doprovodem návštěvy. Asi abych neutekl zpátky do Olomouce..
Občas mě navštívili přátelé, kterým jsem tehdy říkal, jak jsem se touto zkušeností konečně poučil a že marihuanu už nikdy neokusím, že jsem s tím svinstvem skončil. Kéž by..
Jednou jsem byl na malý zákrok převezen zpět do fakultní nemocnice v Olomouci, aby mi můj traumatolog vyjmul z nohou titanové tyče, protože už mé kosti prý srostly dost na to, abych se na nohy znovu postavil. 
Všechno mi vytáhl bez umrtvení, sestřička z blázince mě držela za ruku a tiše plakala, jak přihlížela mému neprojevenému utrpení. 
V nohách mi potom zůstaly díry až hluboko do kostí, ale to časem srostlo a dál už v tomto úplně problém nebyl.
Když mě vrátili zpět do blázince, byl jsem dál testován různými psychologickými vyšetřeními, ze kterých si už vzpomínám jen na Rorschachův test. Už ve chvíli, kdy jsem ho dělal, jsem nechápal, jak může má představivost ohledně nějakých skvrn mít jakoukoliv výpovědní hodnotu spojenou s mým duševním zdravím.
Však když jsme děti, jsme nabádáni k tomu, abychom rozvíjeli naši fantazii, ale jakmile dospějeme a fantazii si ponecháme, je to najednou závažný problém.
No, z mé úvahy je snad jasné, jak rád bych pana Rorschacha a jeho věrné následovníky vypráskal bičem převážně za to, jak moc se přičinili k totálnímu nepochopení lidského ducha a za to, že svou vůlí zapříčinili velké utrpení mnohých lidí, kteří se stali zajatci tohoto zcela nesmyslného matrixu.

V blázinci nepřišli na nic, co by mi mohli vytknout, takže už přišli i o další argumenty, které by vedly k mému doživotnímu pobytu na lůžku v pokoji se třemi retardy, sorry Milane.
Když se to dozvěděla má sestra, tak zařídila dvě věci. Urychlila můj převoz zpět do fakultní nemocnice v Olomouci na doléčení po fyzické stránce a také na vlastní pěst zkusila vymyslet, která z možných dosud popsaných diagnóz či duševních chorob na mě nejlépe sedí.
Vytasila se s hraniční poruchou osobnosti. Tato diagnóza, označována slangově za "hraničářství", se mi vlastně zalíbila, protože přeci i Aragorn v mém milovaném Pánovi prstenů byl hraničářem. 
Takže jsem toto na čas přijal a vzal za své. Z toho, co jsem ohledně této diagnózy pochopil, se prý jedná o lehkou formu bipolární poruchy, projevující se střídáním nálad v extrémních hladinách, se sklony ke konání zla a k vytváření dramatických scén. Co víc říct, než: "Děkuji ségra, posílám klíčenku.."

Ale co už, návrat do fakultní nemocnice byl pro mě úlevou, těšil jsem se na známý personál, hezké sestřičky a skvělé chlapy sanitáře, až teda na jednoho kreténa jménem Malý Ondra, který měl velké nadání na rozptyl té nejodpornější aury, kterou lze snad nacítit, napříč celou místností a to dokonce bez jediného slova. Permanentní hněv tohoto muže byl vskutku stoický.

Rehabka Alča se tam stala mou kamarádkou. Hodně mi už tehdy pomohla rozhýbat zlomený loket, i když do něj byl zavrtaný titan, který znemožňoval plný rozsah pohybu. 
Slíbila mi, že mi sežene berle a že můžeme zkusit nemožné - naučím se znovu chodit!
Ze všech zlomenin, které jsem při svém úniku před démony utrpěl, nebyly zlomené kotníky to nejhorší.
Zlomil jsem si i levou patu, utrhl jsem si pánevní kost, zlomil jsem si několik žeber a hrudní kost, což způsobilo pneumotorax s nutností posléze zavést tracheostomii a také jsem si pochroumal polovinu obličeje, na několikrát zlomil nos a k tomu všemu i dva obratle. Prý to byly čtvrtý a sedmý od spodu.
Ale mícha zůstala neporušená, takže cit v nohách přes to všechno přetrval a Alča mě už na druhý den dokázala postavit na nohy za pomocí francouzských holí a udělal jsem svých pár prvních kroků. 
Od té doby jsem každý den několikrát denně žádal sanitáře, aby se mnou chodili po chodbě tam a zpět, dokud nezačnu tančit. Kdybych ze svých nároků neslevil, chodili bychom tam zbytečně dodnes, ale po pár dnech za mnou přišel hlavní lékař oddělení následné intenzivní péče a řekl mi, že vnímá, jak bych se rád už posunul v léčbě dál, takže když budu chtít, nechá mě transportovat na oddělení rehabilitace, abych tam svůj záměr dokončil a mohl se vrátit za svou přítelkyní domů.
To byla v tu chvíli má největší motivace, uzdravoval jsem se velmi rychle a to právě s cílem být zase s ní a začít doma, s divočinou okolo domu úplně nanovo a lépe. 

Rehabilitační oddělení byla pruda. A taky Dům bolesti. Tím, že jsem si zlomil při pádu patní kost, se nějaká část tkáně jakoby vylila ven a během rekonvalescence zatuhla opět do podoby tvrdé kosti ve formě ostrého výrůstku na patě, ze spodu. 
Takže každý pokus o kráčení na boso byl nereálný. Dokázal jsem chodit jen v kroxách od Vietnamců, které dovolovaly distribuovat špičatý tvar na patě tak, aby se tlak rozložil a mohl jsem se o nohu bez větších bolesti opřít. 
Tou dobou mi má přítelkyně dala zvláštní ultimátum. Prý mám do jednoho měsíce přijít na to, kde nám to neklape, jinak nebude možné v naší lásce pokračovat. Po tomto výroku jsem velice rychle kontaktoval otce mých sourozenců, bývalého muže mé, v době nehody přesně tři roky a tři měsíce zesnulé, milované maminky. Po matčině smrti se stal mým terapeutem, protože údajně porozuměl skutečné lásce během svého zážitku kdesi v Medžugorii, kde se mu prý zjevila Panna Marie a začala ho při dalších zjeveních o lásce učit. Tehdy jsem si říkal, že je jistě velmi moudrý a schopný lidem tak laskavě pomáhat, když má tak velké množství klientů. Ale k tomu se vrátíme jindy, tento příběh pokračuje na rehabilitačním oddělení v Olomouci.
Už ani nevím, jak dlouho jsem tam vlastně byl, ale když už se přiblížily letní prázdniny, šéf rehabilitačního oddělení mi řekl, že už jsem připraven jít domů a dokončit léčbu tam.

Tak mě přítelkyně vzala domů naším autem a já byl skutečně nadšený, že jedna etapa končí a další začíná. Byl to nový start. Byly to báječné vyhlídky. Takže jsme přijeli domů, pustili si Matrix 1 a já z toho usnul. 
Ráno mi řekla, že musí jet k rodičům na sever Čech, takže mě nechá doma samotného. Odjela. 
Když jsme se loučili, dostal jsem chuť na jointa, tak jsem jí nabídl, že si spolu zahulíme, jako jsme to vždy dělávali. Ona mě odmítla s tím, že už trávě nevěří. 
Tak jsem tam zůstal sám, v prázdném domě se spoustou marihuany a léků, které zabraňovaly tomu, abych se znovu dokázal byť jen trochu zhulit.

Pak nás pozvala na další letní tábor naše kamarádka a učitelka Helča. Tak jsem se tam nějak dostal, už ani nevím jak a když jsem tam viděl svou přítelkyni, byl jsem z ní jako vždy úplně nadšený. Tou dobou už chvíli studovala muzikoterapii a různé prvky tohoto oboru zkoušela i na děti na tomto táboře přítomné. Sice se ke mně vůbec neznala, ale já jsem se nedal, vždy jsem se připojil k ní a k dětem a hráli jsme spolu na rytmické nástroje, zatímco ona hrála na kytaru a zpívala. 
Jeden večer jsem ji požádal o to, abychom spolu přespali v našem autě. Už nevím za pomocí jakých slov to konkrétně bylo, ale vymluvila se z toho tak, že nebylo možné cokoli namítat.

Po konci táboru se za mnou zastavila domů a tam mi v ložnici na židli řekla, že už se mnou prostě nemůže být. Že to není moje chyba, že je to v ní, ale že se s tím nedá už nic dělat a musí mě opustit.
Přeloženo do jazyka upřímného by řekla toto: "Jelikož jsi se zmrzačil a pod vlivem léků tě nepoznávám, nejsem schopná toto přijmout a stát při tobě. Proto tě opouštím, protože vše, co jsem ti kdy vyznala, bylo jen způsobem, jak si tě omotat a získat tvou kompletní věrnost a důvěru."

V této chvíli jsem už nechápal, co by mohlo být horšího. Ztratil jsem vše, své zdraví, svého milovaného psa i svou lásku. Takže opět prázdný dům, spousta marihuany a léky, které mi zabraňovaly slyšet můj vnitřní hlas.

Málem bych opomenul jeden drobný detail z nemocnice: v době mého propuštění mi byla diagnostikována poúrazová epilepsie, takže mi byl odebrán řidičský průkaz. 
Když jsem nad tím přemítal, že už ani nikdy nebudu moct jezdit autem, tak jsem auto nechal své již bývalé přítelkyni. 
Na to mi řekla, že jsme auto kupovali napůl, takže ji mám k tomu poslat ještě 20 000 korun za auto a všechnu práci, kterou za pomoci své rodiny vykonala na mém domě.
Tehdy jsem to přijal a ještě jsem k zaslaným penězům napsal vzkaz: "Z lásky k nohám jedné krásky."
To jsem byl ale kretén, což? No, retrospektivně ti říkám toto, má bývalko: "Každému dle zásluh a tobě dvojnásob, když jsi tak báječná!"

Tuto životní etapu bych završil s tím, že se časem odkryla další věc, a to pravá podstata řečeného důvodu, proč se má tehdejší přítelkyně stala mou bývalkou. 
Nevím, jaká byla přesná časová posloupnost, ale událo se to, že jednou mě v nemocnici navštívila spolu s naším učitelem environmentální filosofie, Tomášem. Tohoto muže jsem vždy obdivoval pro jeho moudrost a šarm. V nemocnici mi řekl, jakou má radost, když vidí, že se ze mě nestala "zelenina", z čehož měl největší strach. 
Pak už mě nikdy nenavštívil, tedy kromě jednoho pozvání na pokec o životě, když jsem se vrátil do školy dokončit magistra. Tam jsme se jen chvilku bavili o mém stavu a o různých diagnózách, které mi byly přiřknuty. 

Magisterské studium jsem vzdal v průběhu následujícího semestru, protože jsem vnímal, jak mám po úrazu úplně vypatlanou hlavu a nechtěl jsem čelit nekompromisnímu rozsudku mých vyučujících, kterých jsem si příliš vážil, než abych je nutil přihlížet mému akademickému pádu.

Vrátil jsem se tedy domů, za přáteli na pokec jednou týdně a za kontaktem s marihuanou. To bylo pro přátele bolestné, protože vnímali, jak se tím ničím a jak mizí můj intelekt ještě víc, než jak zmizel kvůli organickému poškození mozku a braní léků, které mají mnohé vedlejší účinky, ze kterých jsou projevy demence dosti patrné. 
Žil jsem jen z tohoto a z nákupů ve městě jednou týdně. Nejprve jsem četl, pak jsem sledoval seriály a pak už mě nebavilo nic. 
Můj praktický lékař, skvělý chlap mimochodem, mi doporučil vyhledat nějakou místní podpůrnou organizaci, která se zaměřuje na sociální kontakt s lidmi, kteří potřebují pomoc. 
Toto jsem učinil a navázal jsem kontakt s Otevřenými dveřmi v Poličce. 
Jelikož jsem se stále léčil na psychiatrii ambulantně, vzali mě mezi sebe a rozhodli se mi nabídnout pomoc. 
Jednou týdně za mnou začal jezdit na hodinový pokec pracovník v sociálních službách jménem Kuba. 
Naším společným cílem bylo aktivizovat mě, abych byl schopen se opět zapojit do dění ve společnosti. Mnozí z mých přátel říkali, že jsem tím úrazem přišel o svou původní výřečnost. To mě sralo a chtěl jsem to nějak zvrátit. Takže mi pak Kuba nabídl pomoc s vyhledáním práce v Poličce a s tím, že mi pomůže vyřídit na úřadech příspěvky na bydlení, abych měl k invalidnímu důchodu něco navíc. 
To všechno zařídil, měl jsem vystaráno, na účtu jsem měl spoustu peněz jako dědictví po zesnulé mamince a stálý příjem za to, že se ze mě stal kripl. 
Časem se ale naskytly problémy. Má touha po kontaktu byla tak velká, že jsem pro jakýkoli kontakt ztratil veškerou soudnost a nejprve přes Instagram a později i přes WhatsApp jsem se začal bavit s různými náhodnými známými. 
Postupně se ukázalo, že ze mě všichni chtěli jen tahat peníze. Tak jsem se naštval a rozhodl jsem se, že jakmile zazní jen zmínka o penězích, kontakt budu blokovat. 
V tom jsem se snažil být pevný, ale nakonec mě jedna dívka jménem Elena zlomila. Long story short, s vidinou toho, že se naučím výhodně investovat a pomůžu tak během pár měsíců své sestře splatit hypotéku na dům, jsem skočil na lep této podvodnici a přišel jsem tak postupem času o veškeré peníze i značnou část zahrady, abych se vykoupil z dluhů, ke kterým mě navedla. Ale vlastně to nebylo úplně jen mou vlastní stupiditou. O Eleně jsem se mimo jiné bavil se svým terapeutem Pájou a ten mi řekl, že na základě našich datumů narození jsme si de facto souzeni, takže mám udělat co nejvíc pro to, abych ji učinil svou ženou. Tehdy jsem uvěřil někomu, kdo se vyzná jen v pochybné numerologii a hlásá věci o smyslu lásky a o tom, jak jen jeho učením je možné tyto věci pochopit a vyléčit svůj život z takzvaných rodových prokletí. Tak jsem byl i tímto "moudrým rádcem" povzbuzen k činům a také jsem to tedy všechno několikrát zkusil a opravdu jsem asi třikrát vydělal při investování malých částek, ale potom se to zvrtlo a onen "investiční software" po mně chtěl jen o něco málo víc, než jsem měl celkově dohromady, tak jsem si poprvé půjčil u lichvářů, protože jsem si byl zcela jistý, že tento způsob jsem již dobře prověřil a že mi to holt asi jde.. No, když se toto dozvěděli přátelé a rodina, všichni mě na čas zavrhli a mně nezbylo nic jiného, než hledat naději jinde, nebo se zabít a nikomu už neučinit přítěž svou zvrácenou existencí.
Jednou jsem však z rozmaru prohledával svůj Facebook a tam jsem narazil na zvláštní skupinu lidí. Nějaké misionáře. Jejich reklama se jmenovala "Jen věř" a když jsme si začali psát, pozvali mě hned na shromáždění do Hradce Králové. Tak jsem vzal poslední peníze na vlak a jel jsem. Nemohl jsem to tam dost dobře najít, ptal jsem se kolemjdoucích, "Kde je ta církev Ježíše Krista?"
Nakonec jsem správnou budovu našel včas a shromáždění se mi líbilo moc. Dokonce tak, že jsem s přítomnými zpíval jejich náboženské písně a neměl jsem s tím žádný problém, ačkoliv jsem tohoto nikdy nebyl schopen během svého dětství mezi Adventisty sedmého dne.
Ten den jsem si řekl: "Toto společenství se mi velmi zamlouvá. Co můžu udělat pro to, abych mohl být jedním z nich?"
Misionáři se mě ujali a začali mě učit on-line dvakrát týdně po hodině. 
Během pár lekcí my vysvětlili takzvané Slovo moudrosti a Usmíření Ježíše Krista. Řekli mi, že členové církve drogy neberou a já jsem se hned zastyděl a svěřil se se svým problémem. Řekli mi, že pokud to chci překonat, tak na to mají program a také dobrou taktiku. Řekli mi, že pakliže příjmu Ježíše jako svého Spasitele a pomodlím se v Jeho jménu o pomoc, tak mi ji dá, protože mě zná a ví, co potřebuji, abych se zbavil své závislosti. 
Tak jsem to zkusil a kupodivu to hned druhý den fungovalo. Takže říkám toto: Dobré rady přátel a rodiny nebo odborníků byly všechny k ničemu, pouze největší čin všech činů, ono Usmíření Ježíše Krista, je schopné, dá-li mu člověk šanci, vykoupit i sebemarnější existenci z bran pekel a ukázat mu Cestu Světla. Takže toto vše se stalo a tímto jsem se stal připraveným na můj první obřad, obřad křtu, který mi dovolil uzavřít posvátnou smlouvu s Nebeským Otcem, což pak bylo završeno obdržením Daru Ducha Svatého, který mi předal tehdejší biskup Tomáš. 
Nyní to opět urychlím, abych to později popsal krok za krokem. Našel jsem si práci v Olomouci, takže jsem se tam přestěhoval, abych měl terapii prací a ne doporučeným pobytem na psychiatrii za to, že jsem naletěl podvodníkům. 
Spálil jsem mosty, začal jsem nový život tam, kde jsem o něj málem přišel a řekl jsem si, že budu navštěvovat tamnější odbočku, což je jen menší sbor té samé církve. 

Když se o mém pobytu v Olomouci dozvěděl můj bývalý učitel Tomáš, tak mě pozval na pokec do hospody, kde se mi přiznal, že začal chodit s mou bývalkou a je mu blbé to všechno dělat za mými zády, tak to zmínil, jen abych věděl a měl možnost se o tomu vyjádřit. 
Takže když se na to podívám zpětně, fráze: "Není to  v tobě, je to ve mně." Znamenala ve skutečnosti: "Už to nebudeš ty, ale bude to Tomášův penis, který bude v mně.."
Popřál jsem mu s bývalkou hodně štěstí a při rozloučení jsem jej oslovil "bratře", abych ukázal, že jsme si stále rovni.

Co se týče dalšího působení v Olomouci, tak všichni členové mě tam rádi přijali, já pracoval a pracoval, platil nájem i desátky a pak jsem se dozvěděl, že si můžu říct o pohovor ohledně takzvaného Patriarchálního požehnání. Šel jsem do toho, na poprvé to nevyšlo, ale až mým emailovým svědectvím president Sýkora naznal, že by se mi hodilo obdržet toto Evangelium na míru, tak jsem jel do chrámu a obdržel jsem jej. 
Na základě mého setkání s patriarchou měl tento muž o pár týdnů později zjevení. Řekl mi, že Elena, do které jsem se přes WhatsApp bláznivě zamiloval, mě chce jen zničit a že bych ji měl zablokovat. Tak jsem to hned udělal a od té doby se konečně vše napravilo. Nebylo to hned, ale během několika měsíců vlastně ano. 

Poučení z tohoto vyprávění je vzkaz od mých misionářů: "Jen věř!"